Příští zastávka Chodov…. a jsme tu. Sídliště. Domov  pro tisíce lidí postavený v dobách ne tak vzdálených. Dobách, kdy jsme museli mít všichni stejný názor a  společnost se potýkala s nedostatkem bytů. Kam ubytovat pracující lid? Všichni pracují a tak mají právo také bydlet. Rok 1953, kdy byl dokončen vývoj celopanelových domů by měl být rokem oslavným. I přes veškerá obvyklá klišé, která život panelových domů provází a to zejména v porevolučních letech,  jsou tyto panelové kostky spojeny s životem mnoha rodin. Zde se odehrávají každodenní dramata.

Vyrůstala jsem v centru Prahy. Na Královských Vinohradech. Dětsví mám spojeno s procházkami na Václavské náměstí a hukot aut a tramvají a čekání na semaforech byl součástí každého dne. Vše bylo blízko. Divadlo  Spejbla a Hurvínka za rohem, obchody, parky a další a další vymoženosti velkoměsta. V bytě s velkými pokojy lehce vrzaly dubové parkety, vysoké stropy zvětšovaly prostor do nekonečna a sálavé, útulné teplo kachlových kamen příjemně doplňovalo kolorit tradičních Vánočních svátků a víkendových odpolední. Ach jak romantické….

Tato romantika však byla „vykoupena“ činnostmi, o kterých věční kritici bydlení na sídlišti nemají, zřejmě, ani potuchy. Vrzání dubových parket nejen znamenalo, že musíme se ségrou zhasnout lampičky, protože jde rodičovská kontrola, ale také znamenalo, že je čas milé parkety vyčistit. Kdo zažil ruční čištění parket drátěnými kartáči a následné voskování a leštění tak ví, že i 1 metr čtvereční je na tuto činnost až až. My měli k dispozici zhruba 80 metrů. Vysoké stropy jsou úžasně prostorné. Ale to vytápění a to malování….. Koupelna s klenutým stropem vypadá jak z pohádky. Ovšem pokud v ní máte pouze lázeňský kotel, tak se Vám chce zůstat špinavým. Vykoupat se znamená dojít do sklepa pro dříví či brikety a zatopit. A co víc. Musíte ten popel i dojít vysypat. Z třetího patra dolů to jde. Ale když vyjdete z domu a foukne vítr, tak veškerá koupel přišla na zmar. Ten popel je  dvojitý, protože i krásná, stará a romantická kachlová kamna, ve kterých si sice můžete ohřát bramborák ale která vyhřejí obývací pokoj až druhý den, tak ta také produkují popel. Tyto činnosti pak způsobí, že se topí tak ve čtvrtek aby v pátek a sobotu bylo teplo u televize.  Vzhledem ke skutečnosti, že v tom krásném bytě dosáhnete teploty 20 stupňů pouze pár dnů v roce, tak se Vám víkendy s vyhřátými kamny zdají být opravdu svátkem. Krása a nepohodlí tak často jdou ruku v ruce. Komu by se chtělo ve všední den zatápět v kamnech, aby si uvařil třeba rizoto. Komu by se chtělo dvakrát do roka snášet koberce a klepat a klepat.  Komu by se chtělo stále dokola leštit mosazné kliky na dveřích a oknech a kdo by se nebál za  krásnými fládrovanými dveřmi, které fungovali na klič podobný klíči od středověké mučírny.

Když jsem povyrostla a doba se změnila, tak jsme se pokoušeli přizpůsobit život ve starém bytě tomu modernímu. V kuchyni se zbourala kamna (teď bychom je spíš rozebrali a složili jinde) a nainstalovali jsme plynový sporák s karmou, instalovali jsme kamna WAW a lázeňský kotel jsme vyměnili za bojler. Už jsme sice nedrátkovali ručně parkety – jsou na to stroje – a s popelem jsme chodili jen na Vánoce, ale leštění mosazných klik zůstalo. Tepla bylo více ale také bylo dražší, neboť ta stará okna netěsnila. Když jsem se rozhodla je  sama jaksi zrestaurovat, tak jsem teprve zjistila, že ty krásné rámy jsou plné drobných vyřezávaných ornamentů a žlábků, jejichž oprava znamenala několika měsíční nepořádek a každodenní dřinu. A nakonec – stejně netěsnila. Bojler byl super, ale ty trubky. V koupelně se vykopaná díra stala nedílnou dekorací, neboť trubka praskala po deseti centimetrech a po třetím, zbytečném zazdění jsme se rozhodli, že ji raději jenom přikryjeme. A když nepraskla voda u nás, tak praskla u sousedů. A když ani u sousedů, tak se zase muselo v celém bytě měnit napětí.

Jak se říká, tak opravdu stokrát nic umořilo osla – tedy nás. Ani prostředí Vinohrad už nebylo tak vstřícné. Děti kašlaly, samy do parku nemohly, auta stála v ulici v kolonách a místo samoobsluhy jsem mohla každý den navštívit nové butiky. Cesta za nákupem se stala trýznivější a únavnější. Nejen hledání, kde koupit rohlík a brambory ale také umění neomdlít při ceně, která se v centru Prahy šplhala výš a výš.

Příští zastávka Chodov…. již dvacet let domov můj, mé rodiny a mnoha dalších lidí. Přiznávám, že nerada poslouchám zaběhlá klišé o tom, jak je sídliště semeništěm všeho zla. Lidé bydlí v králíkárnách, kde bez špetky fantazie tráví své večery u rozsvícených obrazovek. Já však vidím něco jiného. Vidím, jak není pravdou, že je vše anonymní, vidím, jak jsou sídliště zelená a předzahrádky plné květin, vidím, jak si děti spolu hrají na hříšti, vidím malé obchůdky, kde se lidé setkávají a zdraví se  „ahoj“. Když byly děti malé, byly každé odpoledne venku. Všichni jsme se v domě znali a pomáhali si. Jsem spokojená, že nemusím neustále shánět opraváře a mohu v klidu odjet na dovolenou. V zimě mám teplo, teplou vodu a bezpečí zamčeného domu. Je ještě hodně rodin, kde tento luxus není.

S velikou nostalgií ráda procházím Vinohrady. Ale jsou to vzpomínky na dětství, které mě rozlítostní. Není to vzpomínka na zimu, studenou vodu a špinavý sklep s potkany, kde jsme skládaly se ségrou skoro bobříka odvahy.

Příští zastávka Chodov… a jsme tu. Sídliště. Opravdový  domov. Možná je to celé trochu patetické, ale jen hlupák haní domov někoho jiného. I v panelových kostkách se probouzíme, milujeme, vychováváme děti a prožíváme si svá trápení. Máme rádi naše barevné „králíkárny“…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *